Jak jsme s Claudií a Lujem na oběd šli
Tato příhoda navazuje na to, kterak se Luji v Praze ztratil!
Poté, co jsem nalezl Luďka a dorazil s ním na Václavské náměstí, rozhodli jsme se, že si zajdeme na oběd. Zašli jsme tedy ještě do Čedoku, kde jsme vyzvedli Claudii a spolu s ní jsme se odebrali na oběd. Nejprve jsme absolvovali asi čtvrthodinovou cestu, při níž Luděk samozřejmě perlil a snažil se nás pobavit a vzhledem k tomu, že se s Claudií už znali, protože jsem je seznámil o pět dní dříve, nestyděl se v její přítomnosti a ze svých úst vypouštěl všechna vybranná slova, která se v jeho poněkud jednoduché hlavě zrodila. To by ale nebylo to nejhorší.
Asi po čtvrt hodině jsme dorazili k jednomu stravovacímu zařízení, jehož specialitou bylo kuře. Byla tam ale spousta lidí a když se Claudie Luďka zeptala, jestli se najíme tady nebo ve vegetariánské restauraci, která je kousek dále, Luji nebyl schopen zprvu odpovědět a stále opakoval, že je mu to jedno, že je socouš, načež mu Claudie oznámila, že nás zve a že si s placením nemusí dělat hlavu. Ani to však Luďkovi rozhodování neusnadnilo a tak jsme se usnesli, že se půjdeme mrknout do té vegetariánské restaurace a až poté se rozhodneme, kde se bude obědvat.
Opět jsme se vydali na cestu a dorazili jsme do vegetariánské restaurace. Zde však bylo ještě více lidí, než v předcházejícím podniku a tak jsme se po dlouhém rozhodování, během něhož stále opakoval, že je mu to jedno, rozhodli, že se vrátíme do prvního podniku a najíme se tam. Mezitím se ale Claudie rozhodla, že nám osladí život, a tak nám zakoupila nějaké sladké zákusky či co to vlastně bylo. Každopádně - bylo to dobré. Ale Luji nedokázal ocenit kvality tohoto jídla a stále opakoval, že to nechce, že "takový sračky nejí". Nakonec však ochutnal, pochválil to, ale víc si nevzal. Ne, ne. Díky, já fakt nechci. Néééé, nechci!" opakoval stále Luji, takže jsme mu již nic nenutili a s velkou chutí to dojedli sami.
A mezitím jsme opět došli ke "kuřecímu stravování". Já jsem šel okamžitě obsadit jediný volný stůl, Claudie si stoupla do řady a Luji se rozhodl, že si půjde pověsit bundu na věšák. Já jsem mezitím obsadil volný stůl a šel si stoupnout za Claudií do řady. "Vreco, Vreco, pojď mi pomoct," uslyšel jsem Lujův zoufalý hlásek. Okamžitě jsem se podíval směrem k věšáku a hned poté jsem dostal záchvat smíchu, stejně jako vedle mě stojící a celou situaci sledující slečny. Luji byl totiž tak šikovný, že celý stojan ověšený několika bundami převrhl. Kurva, já za to nemůžu. Nesměj se ty pičo a pojď mi pomoct. Seš jak starej kokot. Já za to fakt nemůžu. Dělej ty pičo a nesměj se," volal na mě zoufalý Luji, avšak i on se přiblble smál, zvláště, když zjistil, že se stal středem pozornosti celého podniku. Pomohl jsem mu tedy postavit věšák na své místo, pověsit na něj bundy a společně jsme zasedli ke stolu. Já jsem si sedl ke stolku s Claudií a Luděk si sedl vedle nás. Začali jsme obědvat.
"Jak to můžeš žrát?" zeptal se mě po chvíli Ludan, který si dal zeleninový karbanátek, zatímco já jsem nepohrdl kuřetem. Nějak jsem na tuto jeho otázku nereagoval, narozdíl od staršího muže, který seděl naproti Lujimu a který se hlasitě rozesmál. Luji se tedy dal do řeči s tímto pražským vidlákem a o čem jiném mohl hovořiti, nežli o tom, jakej jsem humusák, vidlák a primitiv. Vzhledem k tomu, že toto je Lujova klasika, pokračoval jsem klidně v jídle, když v tom mi na rukávu přistál kousek masa. "Ty seš ale hovado," obořil jsem se na Ludana v domění, že onen kousek pochází z jeho porce. Netušil jsem však, že to maso vyletělo z úst neznámému staršímu pánovi, kterého Luji něčím tak rozesmál, až se "mrtvola" za břicho popadala a mě kouskem kuřecího masa poplivala. "Promiňte, promiňte. Já jsem se neudržel," omloval se muž, ale to už se smích přenesl na Claudii a na Ludana, zatímco já jsem se jen usmíval a v duchu zlořečil Ludanovi, díky jehož vtipnému vyprávění jsem měl špinavou mikinu. Ještěže jsme jeli domů.
Dojedli jsme a pomalu vyrazili směrem na nádraží. Nejprve jsme samozřejmě doprovodili Claudii zpět do práce, rozloučili se s ní (Luděk jí pouze podal ruku, protože pusu on zásadně neuznává, jelikož to je podle něj přežitek komunismu a na ty si on nepotrpí, navíc si podle svých slov na všechno vystačí s rukou :-)))). Poté jsme nasedli do metra a jeli jsme na holešovické nádraží, přičemž ani v metru nebylo o zajímavé příhody nouze a kterak jsem s Lujem metrem v Praze jel jste si mohli přečíst již dříve.