Kterak jsem s Lujim metrem jel
Už když jsem se s Luďkem vydával v pátek 20. listopadu roku 1998 na pětidenní cestu do Prahy, z níž se zde určitě brzy objeví mnoho příhod, tušil jsem, že to nebude cesta ledajaká. A má očekávání byla naplněna, ba co víc, dokonce přeplněna. Ludan je prostě Ludan. Ale protože v současné době pracuji spíše na vyšperkování rubriky COMICS a obsáhlých recenzích na díla, která jsem si z kuchyně českých comicsových mistrů kuchařů - CREWe dovezl, nezbývá mi na jejich sepsání příliš času. Bohužel. Ale nemusíte se bát, všechno si dost dobře pamatuji a veškeré další zajímavé a úsměvné příhody na stránky brzy nahodím. Abych ale neodbočoval od tématu, poslední den jsem se rozhodl, že risknu s Luďkem jednu cestu metrem. Měla to být naše poslední cesta, jelikož jsme už mířili na vlak. Nasedali jsme na stanici Muzeum. Luděk, který si všiml, že už je jeho lístek označený ze všech stran (Luji totiž jako správný černý pasažér cvakal lístek ze všech stran a pro revizora měl připravenou výmluvu o tom, že má piču v hlavě a že si to špatně označil), si šel do stánku koupit nový. Já jsem to risknul a popáté jsem cvakl svůj lístek (já sice cvakal na jediné - správné místo a věděl jsem, že mi to revizor neuzná, ale...). Už na schodech se mě Luděk snažil vyprovokovat k běhu, jelikož vyhlásil soutěž o to, kdo bude dřív dole a předběhne štrůdl lidí stojících před námi. Když ale viděl, že na tuto jeho výzvu nijak nereaguji, zůstal stát a poslušně sjel dolů stejně jako většina ostatních. "Srábek, srábek. Bojí, bojí. Seš srab ty jeden kokote posranej," častoval mě Luji hanlivými výrazy a bavil se pohledy cestujících, kteří se po nás otáčeli a vzledem k tomu, že jsem stál vpředu, se Luji domníval, že ne mě, aby viděli toho "posránka".
To Ludana rozrajcovalo. Přijeli jsme dolů do haly a čekali na metro. Ale v tom se v Lujiho hlavě zrodil takovej nápad, jak jinak než blbej. Ludan se začal přiblble řehtat, chytl mě za bundu a začal mě tlačit do kolejiště. Sereš strach, co ty kokote posranej! Já tě hodím pod metro, stejně se chceš zabít," řval na celou halu vysmátý Luji, až ho napomenula vedle stojící starší paní, která mě vlastně zachránila, neboť souprava metra právě přijížděla do stanice. Ale lekl ses, co? Máš štěstí, že mě vylekala ta děvka, jinak bys byl v piči," poreferoval mi Luji o svém štěstí a vhrnul se do metra, kde samozřejmě okamžitě sedl na poslední volné místečko i přesto, že do metra nastoupil i jeden starší člověk s berličkou. Vyzval jsem Lujiho, aby zvedl své vidlácké tělo a pustil sednout starší lidi, ale namísto očekávané reakce se mi dostalo pouze vidlácké odpovědi: Nebudu ze sebe dělat žádného piču. Stejnak je ten starej čurák nějakej simulant. Každá mrtvola tady dobíhá do metra a ještě by si chtěla sednout. To už znám, nejsem žádnej vyhrabanej kokot z Bruntálu," odvětil mi Luji. V té chvíli se souprava rozjela.
Když jsme urazili asi dvě stanice, všiml si Luji, že za mnou stojí člověk oblečený v uniformě dopravního podniku hlavního města Prahy. "Čum pičo, revizor. Ukaž jízdenku ty starej kokote," začal se smíchem křičet Luděk. Věděl jsem, že to revizor být nemusí a snažil jsem se zachovat klid. Vytáhl jsem z kapsy svůj napotřetí procvaknutý lístek a ukázal jsem ho s nadějí, že nejde o revizora a pokud ano, bude mu toto stačit. První varianta se mi nepotvrdila, protože o revizora opravdu šlo, ale Luďkův výstup mě naštěstí zachránil, jelikož revizor zkontroloval vedle stojícího mladíka a mě nechal na pokoji.
Výstup z metra již proběhl normálně až na to, že jsem musel Lujimu horko těžko vymluvit jeho nápad vyběhnout nahoru po schodech jedoucích dolů.