Kterak jsem s Lujim na Šlahouny jel
Je pátek, 9. července, krátce po půl deváté večer a já sedám do redakčního Fiatu Punto a nechávám se odvézt do Kopřivnice na open-air music festival Šlahouny 99. Tam někde už se pohybuje Ludan, který jel pro jistotu už ve dvanáct hodin a vzal to oklikou přes Ostravu, aby se podíval po krajině a aby byl v Kopřivnici co nejdřív. "Nebudu přece pařit někde, kde to neznám. Potřebuju omrknout terén," vysvětluje Luji svůj brzký příjezd. Nicméně nebylo to od věci, neboť Luji našel koleje, kde se ubytoval už odpoledne a poskytnul mi přístřeší, neboť pršelo, na stadionu bylo mokro a bahno a mě se nechtělo stavět stan. Vezměme to ale popořadě.
Krátce před desátou hodinou jsem dorazil do Kopřivnice. Po telefonickém rozhovoru s Luďkem jsem dorazil na místo, kde jsme měli sraz. Byla to silnice u stadionu a Luděk měl čekat u jedné z mnoha odboček. Naštěstí silnice nebyla dlouhá, asi 200 metrů, takže i když pršelo, bylo krásně vidět. Navíc v autě jsem to mohl několikrát projet. Luje jsem však nikde neviděl. Opět jsem mu volal a tvrdil, že je hned u odbočky… se šéfem jsme několikrát projeli silnici tam a zpátky, několikrát jsem opět volal Luďkovi, až z něho vypadlo, ať chvilku počkáme, že tam teprve jde.
Když jsme ho konečně viděli, kterak se svou klátivou chůzí blíží, vyrazili jsme spolu na koleje. Cestou mě informoval, jak je tam levné ubytování a že celé koleje jsou obsazené zájezdem dívčího tanečního kroužku z Polska. "Vrecák, to jsou děvky jak sviňa. Uvidíš, že si zamrdáš," řval nadšeně Luji na celou Kopřivnici. Naštěstí jsme zrovna procházeli nějakým parkem a míjeli nás pouze dva důchodci se psem, takže mě Ludanův výrok nijak zvlášť nevadil.
Když jsme konečně dorazili na koleje, vrátný už spal. Luděk však neváhal, vzbudil jej a oznámil mu, že u něj budu nocovat. "Dobrý den, pane vrátný. Nezlobte se, že Vás budím, ale tohle je Vrecák a bude u mě spát. Já jsem na dvoulůžkáči, takže tam je místo a můžete si vybrat, že buď to bude návštěva, nebo si zaplatí stopadesát korun," vyhrkl Luděk na vyděšeného vrátného, kterému bylo všechno jedno, takže jsme se dohodli, že tam budu spát jako návštěva zadarmo :-).
Vzhledem k tomu, že mi cestou pořádně vyprahlo, rozhodli jsme se s Luďkem zajít na jedno. Vrátný opět spal a my jsme se vydali noční Kopřivnicí směrem ke stadionu, kde byla nejbližší hospoda. Těšil jsem se, že se konečně najím, protože jsem celý den nejedl. V hospodě mi však řekli, že už se nevaří a Luděk zase, že to je jediná otevřená hospoda ”v týhle zkurvený díře.” Objednal jsem si tedy dvoje brambůrky, troje tatranky, pivo a Luděk, kterej mě pořád hnal na pivo, že zachlastáme, si dal čaj. ”Tak já teďka nemůžu pivo, Vrecák,” konstatoval suše Luji.
Chvilku jsme jedli, očkem pozorovali Polky, které s náma bydlely na kolejích a které měly shodou okolností stejnou potřebu jako my a zavítaly do hospůdky, přitom jsme ještě sledovali Peříčko v televizi nad výčepním pultem, občas se náš zrak zastavil také na pěkné servírce, a tak jsme si nakonec řekli, že ”se půjdeme nažrat do non-stopu a balit děvky.” A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali. Cestou mi však volal Eskadr, s nímž jsem vedl asi hodinový rozhovor, během něhož stihl Luděček zmizet a zase se objevit s tím, že objevil perfektní hospodu, ”kde jsou děvky, kde se dá pořádně nažrat a ožrat si držku.” Stále jsem telefonoval s Eskadrem, Luji toho nedbaje mě však táhnul dovnitř, a tak jsem musel rozhovor předčasně ukončit a vydat se nahoru po schodech za Lujem. Nutno říct, že měl pravdu. Prostředí bylo docela příjemné, až na čtyři vyhrabance, kteří se tam rvali a házeli po sobě židlema (naštěstí jenom asi 2 minutky), tam byli i normální lidé, za barem byly dvě sličné servírky a u baru seděly tři slečny a významně na nás pokukovaly.
Nejprve jsme si objednali colu a každý půlku kuřete. Teda já jsem chtěl jednu půlku dohromady, protože už jsem neměl takový hlad. Luji byl ale jiného názoru a barmance řekl, že nevím, co kecám, protože mám hlad, ať nám donese každému půlku kuřete a tak se taky stalo. Nakonce jsem do toho třikrát dloubl (byť bylo fakt hodně dobré) a většinu jsem zase nechal odnést. Nebylo mi totiž nejlépe. Ona kombinace slaných chipsů, sladkých tatranek a piva vskutku asi nebude tím pravým ořechovým. Luji snědl všechno pustil se do toho i rukou, řídíce se heslem "ani kousek nazmar”. A to ještě kradl chleba a stehýnko z mé, nedojedené, porce.
Když jsme se najedli, rozhodli jsme se vyrazit na lov těch třech kočiček, které nás pořád očkem sledovaly od baru. Ludan byl hodně nesmělej, takže jsem šel první já. Bral jsem to přes WC, mezitím však přišly další dvě slečny, tak jsem si šel sednout, protože to vypadalo, že tam nebudou zaclánět dlouho. ”Do piče, nějaké děvky. Kurva tři bych ještě vymrdal, ale pět už je na mě moc. Ať jdou ty děvky do piče,” rozčiloval se Luji. Dvě "nadbytečné” slečny odešly a já si šel opět ulevit na WC a cestou zpět jsem se k nim stavil a pozval je k nám ke stolu. ”No snad půjdete vy sem, né?” zeptala se mě jedna z nich a mě bylo hned jasné, která bije. Taková vidlóza se hned tak nevidí. I když možná se jenom často dívaly na filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým.
Když jsem řekl Ludanovi, jak jsem pochodil, zajásal a okamžitě se vydal ke zteči. Nejprve si sedl úplně na kraj vedle mě, když ale viděl, že kecám jenom se dvěma, které byly blízko mě, přesunul se na druhou stranu a jal se balit tu, aspoň podle mě, nejškaredší z nich. Nicméně jejich mentalita mě skutečně udivovala, tak primitivní stvoření se skutečně hned tak nevidí, takže jsem si raději objednal Absinth. Když to viděl Luděk, řekl, že chce taky a já jsem tedy řekl, že chceme dva. V tom Ludan dostal "geniální” nápad a řekl: ”Takže mě dejte dva a Vrecákovi dejte dva”. Ten druhý pak pochopitelně nebyl pro nás, ale pro slečny, které předtím důrazně odmítaly Absinth pít. ”Vždyť to smrdí jako okena,” řekla totálně vyhrabaná vidlačka a její kámoška, která do té doby byla ochotna tento skvělý nápoj vypít a dokonce z něj už cosi upila, jí dala zapravdu a nápoj mi s díky vrátila. "Ludanova” roštěnka už byla opilá docela hodně (všechny tři totiž chlastaly celý večer černé pivo, což jsme věděli proto, že jsme jim jedno od našeho stolu objednali). Já jsem svůj Absinth vypil nadvakrát, Ludan si lízl, udělal, jak je to silný a radši si ho nalil do džusu (prase), absinthy od slečen jsme posunuli do leva k nějakým vidlákům, co tam seděli ožralí a zírali, co to pijeme. Luděk proto, že už nemohl a já proto, že mi bylo špatně z těch odporných chipsů a tatranek. Zaplatili jsme a šli jsme změnit lokál.
Ty dvě, se kterýma jsem se trošičku bavil já, se chytly za ruce a vedly nás, Luděk obejmul tu svoji ožralou zrůdičku a já jsem raději zavolal Mečounovi, abych ho zpravil o tom, co se děje, protože to byla fakt síla a byl jsem naštvanej, protože ztrácet čas s takovýma vidlačkama se mi už dlouho nepodařilo. Po asi desetiminutové cestě jsme došli k nějakému klubu, do kterého jsem radši ani nešel, na rozdíl od těch dvou vidlaček, Ludana a jeho zrůdičky. Oba posledně jmenovaní tam jenom nakoukli a hned šli ven, na schody, do stínu, za roh. Teď byste si mohli myslet, bůhví, co tam nedělali. Ujistím Vás, že nic. Luděk si s ní jenom povídal :-). Pak přišly ty dvě vidlačky a šlo se do jedný hospy, což už jsem psychicky nějak nezvládal a odtáhnul Luďka na koleje, protože toho už na mě bylo ten večer hodně. Cestou jsme nadávali na vyhrabaný Kopřivničáky a těšili se na fesťák.
Ale když jsme dorazili na koleje, ještě jsme spát nešli. Slyšeli jsme totiž zvuky a Luji se rozhodl, že půjde prozkoumat, co se děje. Já už jsem byl jenom ve spacích bermudách a nechtělo se mi oblíkat, takže jsem Luďkovi řekl, že na průzkum nepůjdu, z čehož si však nic nedělal a s hurónským řevem vyrazil ze čtvrtého patra, kde jsme bydleli, až úplně dolů, odkud na mě přes celou ubytovnu řval: ”Vrecák, pičo, tady jsou děvky a chlast. Oni tu určitě mrdají,” a začal mlátit na dveře jako divej. Neotvírali, jen randál byl větší, takže to Luji vzdal a vrátil se nahoru. ”No nic, budu si to muset udělat rukou,” řekl Luděk a ulehl do postele. Až na to, že se pak nasraně rozhenal a třísknul mě rukou do obličeje se už nic nestalo a já jsem bez úhony přežil do rána.
A byla sobota. Den začal docela hezky. Luděk totiž vstal a okamžitě prohodil: ”Mno, Vrecák, tak jsem v noci vytekl.” Reagoval jsem smíchem, na čež Luji odvětil: ”Co se směješ Vrecák? Ty se seš nadrženej jako nějaká děvka. Dej si ho mezi matrace,” a výčet lichotek zakončil větou ”vypadáš jako malej chlupatej zmrd.” Na to jsem reagoval jenom smíchem a také pohybem ruky, v níž jsem držel flašku, která tímto vylétla a trefila Luďka do hlavy. A začala polštářová a flašková válka, která však skončila poté, co Luji hodil polštář k mému mobilu, ten mu padl do oka a Ludáneček jej začal bedlivě zkoumat.
Ovšem jen do chvíle, než se rozhodl zajít si na WC, neboť měl podle svých slov ”sraní jak děvka.” Ani záchodová mísa mu však nebyla příliš nakloněna. Asi po pěti minutách se totiž Luji ze záchodu vrátil se slovy: ”kurva, Vrecák, tady je rozbitej hajzl a nedá se spláchnout. A moc se nesměj ty čuráku. Ty si budeš chrápat ve stanu, ale já budu v tom zasraným smradu celou noc.” Pochopitelně jsem opět dostal nepopsatelný záchvat smíchu. A to se Ludanynínkovi opět nelíbilo. ”Co se pořád chlameš? Se podívej na sebe. S takovou děvkou mrdat, jako jsi ty, to je na filcky. Gatě na zemi, zuby neumyté, smrad mezi nohama, to je v prdeli, vole!” Ještě jsem totiž nestačil vstát z postele, věci jsem měl naházené na zemi a na festival jsem si nebral kartáček na zuby, neboť jsem předpokládal, že budu, stejně jako vloni na stejné akci, nocovat ve stanu.
V tom mě začala bolet hlava. ”Dej si Paralen a pivo,” poradil mi Luji. Byla to vskutku inteligentni rada, tak dobře už mi nikdo dlouho neporadil. S díky jsem odmítl a vyrazili jsme na fesťák. Bylo půl desáté. Nejprve jsme se tam chtěli dostat zadem (ne načerno, Luděk měl v předprodeji zakoupený lístek a já jsem měl novinářskou akreditaci), ale stejně se nám to nepodařilo. Museli jsme hezky před bránu a protože tam nám řekli, že se začne pouštět až v deset, rozhodli jsme se, že si zajdeme do restaurace na jídlo. A samozřejmě naše návštěva se nemohla obejít bez nějakého trapasu. Hned první jsem zažil krátce po našem příchodu. Ludan totiž nevyčkal, jako většina normálních lidí, ale začal pískat na celou hospodu, aby si ho všimla. ”Ty kokote jeden, co děláš?” tázal jsem se naštvaně Lujiho, protože se na nás otočila celá hospoda a vypadali jsme jako vidláci. ”Ta piča má krámy, tak nás nevidí. Musím ji nějak upozornit, že pánové přišli,” oznámil mi s bezelstným úsměvem Luděček. ”Vždyť na nás teď hledí celá hospoda!” řekl jsem Lujimu, načež mi odvětil: ”Stejně všichni ti čuráci vypadají jako Jedličkův ústav.” Naštěstí ho nikdo neslyšel, přišla servírka, my jsme si objednali a začali jsme jíst. Já jsem si dal nějaké jídlo, které bylo zapékané se sýrem a Luděk nějakou levnou sračku. ”Jsem socouš,” vysvětloval. ”Kurva, co jste mu to dali? Vždyť ten sýr vypadá jak moje sperma,” seřval Luděk servírku, která z něj docela hodně nestíhala a nedivil bych se, kdyby omdlela. Naštěstí se tak nestalo, jen se pak na nás od pultu nevraživě dívala. Raději jsem apeloval na Luje, abychom rychle dojedli a co nejdříve vypadli, neboť to vypadalo, že brzo přijdeme o život. A Luďkova odpověď byla vskutku originální, totiž, grgnul si na celou restauraci. To už jsem nevydržel, nedojezenou porci jsem vrátil, rychle jsem zaplatil a utíkal ven. Samozřejmě s celým batohem, ve kterém byl stan, spacák, karimatka, fotobrašna a další nezbytné věci. Stejně už bylo po desáté.
Ale to jsem netušil, že do areálu nás stejně nepustí. Ono se totiž všechno protáhlo a tak začali pouštět až v jednu, ale to už je o fesťáku a tak bych trošičku přeskočil v čase až do jedné hodiny, kdy jsme začali stavět stan. Luděk nejprve vybral úplně nejbahnitější místo, za což jsem ho pěkně seřval a vybral si svoje a pak nechápal, proč se musí z podstanu odstranit klacky a podobný bordel. Nechal jsem ho o tom teda přemýšlet a protože stan byl dvoudílny, upevnil jsem podlážku a spodní vrstvu, zajistil ji a začal na ni dávat za vydatné pomoci Manica, který přijel se svojí kočenkou z Bruntálu, aby se pobavil, neboť stejně vyhrál lístky v soutěži Mladé fronty DNES, druhou vrstvu. Luděk nám pak začal ochotně asistovat a ještě to po nás poupravil, ”aby to bylo správně” a výsledkem toho bylo, že tam, kde měl být roh, byl prostředek a tak byl vstup do stanu taková menší zatáčka a stan samotný vypadal jak kosočtverec na rovné čtvercové podlážce :o).
Nechtělo se mi to na tu jednu noc předělávat, tak jsem to nechal a šli jsme s Luďkem na pivo a taky se najíst. Nejprve jsme si oba dali klobásu, já se dvěma a Luděk se čtyřma chlebama. A protože mu zbyly, dal si ještě polívku – gulášovou, což ale byla hnědá voda se čtyřma půlkolečkama klobásky v malé misce. Dojedli jsme a s pivama v ruce jsme se vydali na obhlídku areálu. Ludan byl hodně naštvanej, že se pořádně nenajedl a utratil tolik peněz a celou dobu nadával, navíc netušil, že přijde ještě jedna pohroma. Já jsem se totiž zničeho nic zastavil, Luděk, kterej čuměl nevímkam si toho nevšiml, šel dál, narazil rukou do mé fotobrašny, pustil pivo (byla tam ještě půlka), které se vylilo a postříkalo jak mě, tak jeho :o). Proto jsem se od něj odpojil, šel do VIP zóny, kam ho nepustilli a šel pokecat se zpěvákama a udělat si na pódium pár fotek. A pak se mi Luděk ztratil.
Asi v sedm večer jsem se s Manicem rozhodl, že mu zavoláme, abychom zjistili, kde je. Vše bylo ale marné, po Luďkovi jakoby se slehla zem, protože mobila nebral. Mysleli jsme si, že se šel dívat na televizi, protože byl fesťákem docela znechucenej (hlavně kvůli tomu pivu a jídlu). Ale nebylo tomu tak. Našli jsme ho totiž asi v jednu hodinu v noci po koncertu skvělé kapely Tribal Drift, jak sedí na boku u pódia. "Pařím celou noc vy kokoti," oznámil nám Lují. "Jsem pořád tady v kotli a o přestávkách tady odpočívám," reagoval na naše udivené pohledy. Ačkoliv jsem se u pódia pohyboval dost často i o přestávkách, protože jsem fotil, Luďka jsem tam nikdy neviděl. Raději jsme tedy nepátrali, zda-li tam skutečně byl a co tam dělal. A rozhodli jsme se, že nebudeme v Kopřivnici nocovat, ale že pojedeme prvním ranním vlakem ve čtyři ráno domů. Šli jsme tedy sbalit stan, nachystat se, já jsem pak ještě udělal pár fotek při vystoupení další kapely (to jsem Luďka skutečně zahlídl uprostřed kotle a vyfotil ho (co nejdřív to hodím na web) a pak už jsem skutečně sebral batoh, Manic vzal svoji kočenku a jeli jsme domů. Bez Luďka. Ten tam zůstal.
Proto jsem mu v neděli večer zavolal. "Čau Vrecák. Teď jsem přijel. (bylo asi půl sedmé večer) Pařil jsem ještě na takovou skupinu, která hrála takový regae a byl tam i černoch… (to spíš Luji viděl černě, protože na programu už bylo jenom Švihadlo) …a pak jsem šel pařit do tanečního stanu. Bomba Vrecák. Seš piča, žes tam se mnou nezůstal," neodpustil si ještě Luděk lichotku na závěr. Zavěsil jsem mu, šel si pro sešit s poznámkama a začal psát tuhle povídku…