Jak jsem psal již minule, Luji je jeden psychouš od nás z města, který si zakoupil mobilní telefon a vůbec nevěděl co s ním. V předcházejícím díle jsem Vám popisoval Lujovy problémy s aktivací. Teď bych vám rád vylíčil, kterak Luji zprovozňoval hlasovou schránku na svém Tamagočim (mobilním telefonu).
Opět se tedy ocitáme v mém útulném pokoji (útulný byl do té doby, než jej osm párů zpocených nohou dokázalo proměnit ve smradlavou žumpu). Jelikož Maník jedl předešlého dne nějaké luštěniny, bylo skoro každé jeho slovo důrazně okomentováno jeho zadnicí. A dostáváme se k tomu hlavnímu. Můžeme zde také vidět Luje, jak si neustále hraje se svým telefonem a chvílemi nevěřícně pohybuje hlavou "cože, ten telefon má i datum? No já se z toho snad poseru." Největší dřina byla Lujovi vysvětlit, jak vlastně pracuje hlasová schránka. Luji si myslel že funguje asi takto: "Když nechci, aby mě někdo otravoval, tak si zapnu záznamník, a když budu čekat hovor tak si ho vypnu." Poradil jsem mu tedy, že když nechce být rušen, tak si na telefonu jednoduše vypne hlasité vyzvánění nebo si ho může vypnout úplně (tím pádem by se mu automaticky spustil záznamník). Zprávy ze záznamníku by si pak jednoduše přehrál a bylo by to, ale Luji řekl "že na žádné čuráky a feťáky není zvědavej a že žádnou hlasovku vybírat nebude, že to stojí prachy a on je socouš". Ptám se tedy Luje, proč teda tu hlasovku vlastně chce, když ji nebude vybírat!? "Potřebuji být pořád na příjmu, co když mě budou volat z Telecomu (Luj pracuje jako ochranář na SPT Telecom), že mám přijít do práce, protože se Nohel (kolega) zase ožral a nemůže nastoupit službu." "Tak si ten telefon nevypínej." "Když on by mě budil"."Tak teda dobrá, já ti tu hlasovku zaktivuji a dělej si s ní co chceš," řekl jsem Lujovi a poradil mu, ať zkusí nejprve vytočit číslo hlasové schránky. "Já ho neznám, já mám leda piču v hlavě, čísla si vůbec nepamatuju," prozradil nám Luji. Vytočil jsem tedy *99 a ozvala se automatická nápověda. Luj se zjevně polekal, že zavolal někomu cizímu (a že by to mohlo stát prachy) a hlasitě vykřikl: "Kurva tam je nějaká děvka," a zavěsil. "Ludane, to není živá nápověda, to je počítač," povídám mu. "Kdo to má kurva vědět?" oponuje mi. Vytočil jsem teda číslo znovu a postupoval podle nápovědy. "Teď si Luji musíš namluvit vzkaz pro hlasovou schránku," poradil jsem mu. "Jak jako namluvit, to my není moc jasné Mečoune, musíš mi to vysvětlit." "Ludane, na tom není co vysvětlovat. Prostě si nakecáš vzkaz a když ti bude někdo volat a ty budeš mít vyplej telefon, přehraje se mu tvoje zpráva a po zvukovým signálu ti nechá ten dotyčný vzkaz. Už to chápeš?" "Jo". "Tak fajn já teď zapnu nahrávání a ty si namluvíš ten vzkaz," říkám Lujovi. "Né, né. Počkej, já to nemám připravené." Řekl jsem tedy Ludanovi, že to není žádné slohové cvičení a pokud není schopný dát dohromady souvislou větu tak, aby měla hlavu a patu, tak by si měl nejdřív zajít k logopedovi a že až teprve potom dokončíme aktivaci té hlasovky. Nechal jsem mu tedy asi půl hodinu k přípravě. Ludan se činil a během půl hodiny si nacvičil pětiminutový uvítací monolog, který by se spíše hodil na prvního Máje než jako stručný vzkaz typu: "Ahoj Ludan. Momentálně ...... (zatím co se Ludan dřel se stylizací svého vzkazu Maník se málem pochcal smíchy, řval jako kráva a do toho hlasitě prděl). Najednou Luji řekl: "Můžem" (klapka, kamera) pustil jsem tedy nahrávání. Co se tam nahrálo za hrůzu to si nepřejte slyšet. Luji se začal při nahrávání točit na židli, které se to asi nelíbilo a začala hlasitě protestovat. Velice zřetelně se nahrálo i Ludanovo šoupání nohama a hlasité odkašlávání. Jako by toho nebylo málo Maník si hlasitě odříhl a Luji k tomu přidal pár intelektuálních poznámek (zapomněl si totiž vypnout v pravou chvíli nahrávání, takže jako dodatek se tam přihrála i konfrontace názorů mezi Maníkem a Lujem). Druhý pokus dopadl o trochu lépe Luji jenom opět po namluvení vzkazu zapomněl vypnout nahrávání a řekl: "Do piče doufám, že už to bude dobré nebo se z toho poseru." Třetí pokus byl docela úspěšný…no teda relativně úspěšný, já nepovažuji vzkaz typu: "Ehm...éééééé, dobrý, tady Vaculík... za nějak zvlášť podařený. Lujovi se však zamlouval, tak jsem ho tam již nechal. Stejně už jsem neměl sílu poslouchat Lujovy kecy, taky se mi už dělalo značně nevolno protože kyslíku v mém pokoji bylo značný nedostatek (Luji zakázal otevřít okno se slovy: "Já nesmím být na průvanu já mám vředy a jsem starej impotent,"), tak jsem všechny vyhodil ven a šel se ožrat do hospody.
Tak to byla další část Lujového nekonečného příběhu. V budoucnu vás ještě čeká: kterak Luji MP3 rychlostí 4 GB/vt. na mobil stahoval, Luji na koncertě Neubautenu, Luji v Olomouci, kterak se luji ožral ve stověžaté Praze a také aktuální Lujovy příhody z koncertu Massive Attack, na který s ním (já i VRECO) pojedeme koncem listopadu.