Kterak Luji na sněhu v pyžamu běhal
Tahle povídka se odehrála ještě v době, kdy Luji nosil hustý plnovous a krátce střižené vlasy. Abych byl přesný, bylo to asi před čtyřmi lety. Luji v té době vypadal poněkud jinak, než v současné době. Také jeho intelektuální stránka doznala jistých změn (teď jsem ale na rozpacích, jestli k lepšímu nebo k horšímu). Zkrátka a dobře Luji byl v oněch časech veliký podivín. Pokaždé, když jsem přišel za jeho bráchou a on nebyl náhodou doma, pozoroval mě Luji kukátkem až do doby mého odchodu (Luji zásadně nikomu v té době neotevíral). Jednou přijela k Vaculíkům návštěva až ze Slovenska. Luji neotevřel. „Kyselonoha" (jak jsme pro nelibý zápach pojmenovali jeho otce) to zřejmě dožralo, protože dal Ludanovi přes hubu. O téhle Ludanově úchylce ale psát nechci. Rád bych vám nastínil co se jednoho zimního rána odehrálo a na co budu do konce svého „krátkého" života vzpomínat s rukou na močovém měchýři (to proto, že jsem se málem pochcal).
Bylo krásné zimní ráno kdy rtuť teploměru spadla hluboko pod deset stupňů (konkrétně bylo mínus pětadvacet). Přes noc napadlo dvacet čísel sněhu, takže ulice vypadaly jako vystřižené z nějaké ruské pohádky. Protože byli zrovna vánoce a já nemusel do školy, rozhodl jsem se, že navštívím mého kamaráda Laca (v té době vlastnil ZX 128). Kolem desáté hodiny se u mě ještě zastavil můj kamarád Jirka a společně jsme se vydali k Lacovi. Cestou jsme si představovali, s čím na nás Luji dnes „vyrukuje."
Když jsme otevřeli vchodové dveře, zaslechli jsme na chodbě nějaké hlasy. Jak jsme v zápětí zjistili, byl to Luji a dva jeho kamarádi (strašné gumy). „Zdar žide. Brácha šel do obchodu," uvítal mě Luji ustrojen ve vytahaném pyžamu, na kterém se znatelně rýsovalo jeho mužství. „To nevadí já počkám," povídám a sedl jsem si na schody. Protože schody se Jirkovi zdály špinavé, zůstal raději stát. Luji se bavil se svými kamarády, najednou se otočil na Jirku a povídá: „Stejně jsem silnější než ty." Jirku tenhle slovní výpad zarazil, a tak to raději nechal bez odezvy. Najednou se něj Luji vrhnul povalil ho na zem a konstatoval: „Nerad prohrávám Ondráš" (jirka se totiž příjmením jmenuje Ondrášek). Jirka, který se ocitl v Ludanově moci, bezmocně kapituloval. Ludanovi přitroublí kamarádi sledovali celý tento Ludanův „mozkový zkrat" se zaujetím a velice dobře se při tom bavili.
Když Ludan vstal ze země a osvobodil tak ohromeného Jirku, chtěl se vrhnout ještě na mě, ale já jsem byl již po předchozí zkušenosti s tímto idiotem připraven. Chytil jsem ho pod krkem, takže Luji se nezmohl na jakoukoliv obranu, a proto mě poslušně následoval k domovním dveřím, kam jsem ho táhnul. Vytáhnul jsem ho ven a hodil ho do sněhu, aby se trochu zchladil. Ludanovi se to zřejmě nelíbilo, protože začal křičet: „Pičo jedna vymrdaná zkurvená!" Byl to docela zajímavý pohled na „člověka", který má na sobě pyžamo v pětadvaceti stupňovém mrazu a je zpola obalen sněhem. Luji byl na mě natolik nasraný, že si sundal jeden nazouvák a zlostně ho po mě hodil. Bohudík se netrefil. Já jsem jeho smradlavý nazouvák s odporem zvednul a mrštil jsem ho po něm. Nazouvák zasáhnul Luje přesně doprostřed zad, protože když Luji zpozoroval, že se pro něj shýbám, dal se zběsilý útěk zasněženou ulicí. Musel to být úchvatný pohled na člověka, který se boří sněhem takto nalehko a ještě k tomu pouze s jednou nohou obutou. Začali jsme s Jirkou Ludana pronásledovat. Stopy nám prozradily, kterým směrem se Ludan pustil. Dali jsme se tedy do běhu, abychom alespoň částečně stáhli náskok, který si Luji vytvořil za dobu, kdy jsem se smíchy válel ve sněhu. Jeho stopy vedly přes cestu směrem k místnímu hřbitovu. Za chvíli jsme ho spatřili, jak přelézá nízký plot ke hřbitovu a pár okamžiků na to nám zmizel v jehličnatém porostu. Plot jsme samozřejmě nepřelézali a šli jsme rovnou k hlavní bráně, kde jsme si na Luje počkali. Luji se za chvíli objevil a měl zřejmě velikou radost, že nás setřásl. V tom jsem na něj zakřičel „Stůj!!." Luji se ohlédl, a když nás spatřil dal se znovu na útěk. Tentokrát jeho kroky směřovaly ke škole. Když Luji dorazil k vchodovým dveřím školy, na chvíli se zarazil a poté se rozeběhnul k blízkým panelovým domům. Tam se nám Luji na okamžik ztratil, protože se schovával za popelnicemi. Jeho nervy ale nevydržely to čekání na odhalení, a proto vyběhnul ze svého úkrytu do nejbližších dveří paneláku.
Vydali jsme se pomalu za ním, protože si Luji vybral dům který měl pouze jeden vchod (jediný jednovchodový panelák v řadě) a nemohl nám tudíž utéct. Panelák, který Luji pojal za svůj dočasný „azyl", měl pouze čtyři patra, takže Ludan moc velké vyhlídky na „šťastné" vyváznutí neměl. Když jsme vstoupili do domu, kde se Ludan ukrýval, zaslechli jsme za dveřmi hlasité oddychování. Abychom Luje nevyplašili, tak jsme se rozdělili. Jirka šel po schodech nahoru a hlasitě přitom dupal, aby se Luji domníval, že jsme tak naivní a šli jsme nahoru. Já jsem se schoval pod schody a čekal, co se bude dít. Uplynulo asi pět minut, Luji vystrčil hlavu z úkrytu a zařval: „Sem s váma pěkně vymrdal vy kokoti. Ha Ha Ha..." smál se sebevědomě Luji. Jaké ale bylo Ludanovo překvapení, když jsem na něj vylétl zpod schodů jako čertík z krabičky. To se nedá popsat. Luji vyděšeně vykřikl a vběhnul do místnosti cca 4 krát 4 metry bez oken a tudíž bez možnosti útěku. Byly tam sice nouzové dveře, ale ty byli zamčené. Já si stoupnul do dveří tak, aby Luji nemohl nikam utéct a pozoroval jsem toho osla, co bude dělat. „Mečoune hned mě pusť ven nebo proskočím těma skleněnýma dveřma. Já to mrdám, už mám všechno v piči." Na očích mu bylo vidět, že by byl takové blbosti schopen, tak jsem mu raději umožnil volný průchod ven. „Nechytil, Nechytil!" volal pobaveně Luji sotva otevřel vchodové dveře. „Mečoun je piča," zahulákal ještě a se smíchem, jakým se smějí malomocní mi zmizel z dohledu. Dál už jsme ho nepronásledovali.
Na druhý den měl Luji zápal plic (z čeho asi).

MEČOUN