Led 6

Titulek zní možná jako reklama na můj malý penzion v Krkonoších, ale tento post bude o něčem jiném. Přemýšlel jsem, proč jsem měl na Silvestra na chaloupce poprvé po čtyřech letech prázdno, zatímco v předchozích letech dům praskal ve švech. Ekonomická krize a špatné datum, na které Nový rok vycházel, na tom jistě měly svůj podíl. Po dnešku si myslím, že hlavní příčina bude jinde.
Bojlerový ubytovatel
Když jsem jel hostům pro domácí koláčky k snídani, zmínil jsem se pekaři o letošním podivném přelomu roku, co se ubytování týče. Podivil se s tím, že jeho známý na podzim připravil apartmán k ubytování a už dnes má skoro celou zimu vyprodanou. Říkal jsem, že jsem asi drahý, ale že nechápu, jak dnes může někdo ubytovávat za 200 Kč / osobu / noc (bez ohledu na počet nocí a obsazenost zařízení). Uznale pokýval hlavou a doporučil mi, abych se zaregistroval na serveru České hory, protože ten známý má všechny rezervace odsud.

Po návratu domů jsem zabrousil na České hory, kde samozřejmě inzeruji od počátku a nutno říct, že ze všech “ubytovacích serverů” tento funguje spolu s Hotel.cz asi nejlépe. Našel jsem si jméno známého a co myslíte: ubytování včetně rekreačního poplatku ve výši 12 Kč v zimní sezóně za 190 Kč. Divil jsem se, když to za tuhle cenu nabízelo v akci nějaké zařízení z Pece pod Sněžkou přes jeden ze slevových serverů - v mimo sezóně. Nerozumím tomu, jak to někdo umí nabídnout v sezóně.

Odpoledne jsem potkal souseda (resp. vnuka sousedky), jednoho z prvních ubytovatelů v obci orientujícího se převážně na německy a holandsky mluvící klientelu. Ukázal jsem mu webovou prezentaci tohoto levného zařízení a pochopil jsem, v čem tkví ekonomická úspěšnost tohoto projektu. Cituji:

To je náš soused dole ze vsi. Říkal, že kluk je na škole v Praze, tak z jeho bytu udělali apartmán, protože potřebovali nový bojler. Chlubil se, že má vyprodanou celou zimu a že mu to pokryje náklady na teplo a ten nový bojler se mu z toho celý zaplatí.

Chápu, že pan ubytoval je nadšený, má nový bojler zadarmo. Bohužel, naštvaný bude zákazník i ostatní ubytovalé. Za 190 Kč si totiž můžete o komfortu nechat zdát (starý nábytek, zatuchlé matrace, propadající se vrzající podlaha, apod.). Bohužel hosté si v drtivé většině vybírají podle ceny a když prijedou, s jeho službami nebudou spokojeni (byť se za ty peníze není vůbec čemu divit), znechutí je to a přístě si raději vyberou jinou lokalitu, protože červenou nedostane jen onen ubytovatel, ale celá oblast.

A máme tady opět začarovaný kruh. Tlak na cenu, která klesá tak nesmyslně nízko, že z ní lze stěží platit provoz (úklid, elektriku, vodu, topení, opotřebení zařízení a ložního prádla), natož investovat do zlepšení služeb či vyžití zákazníků. Zvyšuje se nechuť lidí platit 300 Kč za kvalitní zařízení, “protože je to drahé, když jiný to umí nabídnout za 190 Kč”, ale “za 190 Kč tam nepojedeme, víš přece, jak otřesné to bylo posledně”. Krátkodobě na tom sice vydělá pan ubytovatel, bojler má doma a sezónu zvládne, dlouhodobě na tom ale tratí všichni. Protože “to radši pojedeme do Rakouska, je to sice dražší, ale služby jsou tam úplně o něčem jiném.”

Říj 18
Člověk by řekl, že omluvou, nastavením správného vyúčtování a dárkem v podobě telefonu by mohl můj příběh s Vodafonem skončit happy endem. Doufal jsem v to. Žel bohu marně. Od 1.6. již sice začaly chodit faktury na správnou částku a předplatby byly automaticky strhávány, ovšem číslo si stále žilo ve Vodafone síti vlastním životem. Chvíli nešly posílat MMS, pak zase nepřicházela ani neodcházela cca polovina SMS zpráv, Vodafone navíc nebyl schopný dva a půl měsíce nastavit prémiové SMS, takže si nešlo například objednávat lístky do MHD. Vidouc problémy nového systému, vyděsila mě SMS o tom, že i všechna má zbývající čísla do něj budou převedena. Okamžitě jsem poslal Vodafone výpověď s tím, že zatím nedodržují smlouvu na jednom čísle, nemíním riskovat, že to bude na všech, protože škoda, která mi vznikne nefunkčností některých telefonních čísel je víc, než řádově tisíce korun kompenzací, které hojně rozdávají, jsouc si vědomi problémů svého systému. U O2 jsem vše vyřešil svižně a dostal jsem převodní kódy a po nějaké době i stanovené datum přenosu na 25.8. Ufff, konečně budeme volně dýchat, říkal jsem si.

Mezitím mi však z právního oddělení Vodafone napsali, že porušení smluvních podmínek z jejich strany není důvodem pro jednostranné ukončení smlouvy a že pokud trvám na odchodu, budou mi muset naúčtovat pokutu ve výši 84 tisíc Kč. Co na tom, že jsem nečerpal benefity, které mi poskytli. Co na tom, že 84 tisíc Kč je závazek před započtením slev, které mi operátor poskytl a je to tedy víc, než bych zaplatil jen za to, že nějaká čísla v dané síti nechám a nebudu je používat… Pro pochopení - Vodafone Vás nechá podepsat rámcovou smlouvu, v ní Vám nabídne slevy na paušál (až 75%), ale nechá Vás uvázat se k částce, která se rovná výši paušálů před započtením slev.

Veď príbeh nekončí, ja ďalej hrám,
a padám viac než vstávam,
svoju dušu dám na misku prázdnych váh.

Ještě nekončím já jedu dál,
a rvu se za svý práva,
a nosím štěstí své po kapsách.

Zatímco jsme se s paní z právního dohadovali o oprávněnosti mé výpovědi, byl stanoven termín přenosu do O2 na 25.8.2011. Protože Vodafone za 9 měsíců nebyl schopen sjednotit má čísla u něj pod jeden zákaznický účet, došlo k tomu, že jedno z čísel bylo do O2 uvolněno v tomto termínu, ostatní čísla však přenesena nebyla. Teprve později jsem přišel na důvod - 25.8. mi končilo zúčtovací období a Vodafone Vám i za dva dny v jeho síti naúčtuje paušály za celý měsíc. Číslo z účtu, který měl zúčtovací období k 10. dni v měsíci, pokojně uvolnili, čísla, která měla zúčtovací období do 25.8., uvolnili až o pět dní později a  vymlouvali se, že to je chyba O2, které určuje datum přenosu. Když jsem jim řekl, že O2 určilo 25.8. a jedno z čísel přijali, znovu zopakovali, že u nich chyba není, že to O2 nedokázalo čísla  do své  sítě importovat. Pochybuji, že by pod jednu smlouvu dokázalo O2 navést jedno z pěti čísel a zbytek ne a ještě ke všemu by si vybral číslo, u kterého zákazníkovi původního operátora zrovna náhodou končí zúčtovací období.

Nechej trable na pozítří,
i když svět má tě v mířidlách,
dým snů jsi lačně vtáh, je to síla.

Nevadí. S paní z právního jsme se dohadovali dál. Ačkoliv známá, toho času soudkyně u Krajského soudu v Brně, mě uklidňovala, že soudy tyto spory řeší poměrně rychle ve prospěch zákazníka, neboť existují precedentní rozsudky v neprospěch operátorů na neoprávněné a nepřiměřeně vysoké pokuty, které si v případě předčasného ukončení smlouvy účtují (a ještě se s nimi drze hlásí v rámci konkurzních řízení, např. u zkrachovalých firem), čas hrál v můj neprospěch. Pokutu, pokud Vám ji operátor vystaví, totiž musíte nejprve zaplatit a teprve pak se můžete soudit. Problém ale je, že operátoři i sporné pohledávky okamžitě prodají vymahačské firmě, v tu chvíli je ještě složitější soudit se o její oprávněnost a navíc vás okamžitě zapíšou do registru neplatičů. Jediné řešení je tedy zaplatit 84 tisíc, pár let se tahat po soudech a pak to z operátora milostivě dostat zpět. Zbytných 84 tisíc fakt nemám, dohodli jsme se tedy s Vodafonem, že se vrátím zpět, odkroutím si své dva roky u nich (závazek do konce listopadu příštího roku) a pak se uvidí podle toho, jak bude či nebude jejich síť fungovat.

Bloudění je víc než-li cíl (bloudění je víc než-li cíl),
tak ať mé klopýtání trvá o to dýl.

Je to už čtrnáct dní. Má čísla jsou stále u O2. Chodí mi převodové kódy na přechod do Vodafone, ale od asi jediného normálního člověka v této firmě dostávám radu, abych je zatím nepotvrzoval. Prý teprve ve chvíli, kdy technici Vodafone vše nastaví správně v systémech, mám kódy potvrdit, abychom si všichni mohli být  jisti, že vše bude fungovat tak, jak má a abych neměl stejné problémy, kvůli kterým jsem od nich odcházel. Respektive aby Vodafone udělal všechno pro to, že tomu tak opravdu bude, neumí nikdo zaručit. Protože můj případ je nadmíru komplikovaný. Už čtrnáct dní.

Aj keď nás dráhy ciest raz rozdelia,
boli chvíľu z nás tu priatelia,
pri tebe rád som vždy stál!

Do toho přišla další faktura od Vodafone. K číslu, které je od 25.8. v síti O2. Za období 10.9. - 9.10.2011. Na infolince mi řekli, že číslo bylo ukončeno 1.10.2011 a oni jsou oprávněni účtovat v případě, že započne účtovací období, celý paušál, ne pouze jeho poměrnou část. OK, deset minut hádek a dospěli jsme k tomu, že číslo si od 25.8. opravdu a prokazatelně telefonuje v O2 síti, takže neoprávněně naúčtované paušály vydobropisují. Náznak omluvy či vysvětlení, jak je možné, že mé číslo údajně ukončili až 1.10., ačkoliv už od 25.8. volá v O2, nikde.

Děsí mě, že ani za dva měsíce, co si v klidu volám jinde, nebyl Vodafone schopen chlív ve své síti uklidit. Bojím se, co bude, až se tam nedobrovolně (donucen finančním nátlakem) vrátím. Stay tuned, bude to zajimavé…

Ještě nekončím já jedu dál,
a rvu se za svý práva,
a nosím štěstí své po kapsách,
a nosím šťěstí své po kapsách…
Kvě 25

Aktualizováno 1.6. (dole v článku)… Vloni v září mě kontaktoval obchodní zástupce Vodafone s nabídkou pro firemní zákazníky. Vždycky jsem měl vůči tomuto operátorovi despekt, ale má drahá žena odmítala odejít jinam, protože je u VF deset let a nikdy s nimi neměla problém. Nechal jsem se tedy přesvědčit a koncem listopadu podepsal smlouvu s firemními výhodami. Po zhruba měsíci čekání na přenos čísla mi lidé začali volat do Vodafone a pro mě začala noční můra.

První dva měsíce jsme s Vodafonem ladili nastavení služeb a tarifů, aby korespondovaly s tím, co jsme si podepsali ve smlouvě. Mezitím u Vodafone zjistili, že jedno z čísel, které se mělo převádět pod můj zákaznický účet, jim “uteklo” do nového systému, zatímco ostatní jsou ve starém. Po dvou měsících telefonování na helplinku cca 2x týdně jsem Vodafone přesvědčil, že budu tolerovat dva firemní účty a dvě faktury, ale že opravdu nemůžu z firmy platit číslo, které je napsané na někoho jiného. Po skoro půl roce se podařilo, že mám všechna čísla podle smlouvy podepsané koncem listopadu napsaná na firmu. Sice ještě pořád u druhého účtu nesedí tarify s poskytnutými slevami, ale věřím, že pravidelným telefonováním na helplinku to do půl roku dáme dokupy. Tento příběh nebude vypovídat o smutné pravdě, kterak Vodafone neumí nastavit a poskytnout firemnímu zákazníkovi služby, ke kterým se sám zavázal smlouvou, ale jaký předvádí chaos ve svém novém systému, kde navíc neumí opravit  své vlastní pochybení.

10.4. samoobsluha generuje první vyúčtování k číslu na druhém účtu (to je to, co Vodafone půl roku převáděl pod firmu a nakonec zůstalo na samostatném účtu, protože je v novém systému). Splatnost vyúčtování je 28.4.

12.4. reklamuji vyúčtování, neboť poskytnuté slevy na paušál a datový balíček nekorespondují se smlouvou. Operátor se omlouvá a ujišťuje mě, že mě budou kontaktovat s návrhem řešení. Pouštím to z hlavy.

cca 21.4. opět reklamuji vyúčtování, jehož splatnost se blíží a dostávám stejné ujištění - během následujícího dne mě bude kontaktovat někdo, kdo to se mnou vyřeší. Opět to pouštím z hlavy, vzhledem k blížící se dovolené  již definitivně.

3.5. přichází SMS o tom, že není zaplaceno vyúčtování. Protože jsem v zahraničí, nechci se s operátorem hádat z roamingu a kazit si dovolenou, platím tedy fakturu v plné výši a píšu na email firemní péče VF opětovnou reklamaci.

5.5. přichází SMS od Vodafone o tom, že přijali mou platbu a děkují za ni.

6.5., cca 30 hodin od SMS potvrzující přijetí platby, přestává telefonní číslo fungovat. Telefon se samovolně přepíná do Offline režimu, změna profilu nefunguje (Nokie hlásí “Vložte SIM kartu”). Poté, co se od K. dozvídám, že jí už asi čtyři hodiny nefunguje mobil a nedaří se mi rozchodit ho ani v mém přístroji, burcuji po Facebooku kamarády, kteří jsou v tu dobu ještě vzhůru (v CZ je krátce po půlnoci), aby pod mým účtem zavolali na infolinku a zjistili, co se děje. Operátor prý vzkazuje, že číslo normálně funguje, ať jen vypneme a zapneme telefon a kdyby to nepomáhalo, ať ještě zkusíme vyndat a vrátit SIM kartu. Pokud ani to nepomůže, máme dát vyhledat síť manuálně. Nic z toho ale v režimu telefonu Offline nelze. Tuto informaci během víkendu potvrdí operátor cca třem lidem. 6.5. mi zároveň přišla odpověď od VF na můj email z 3.5. - svůj problém mám prý řešit s infolinkou nebo značkovou prodejnou, adresa pro firemní péči slouží k jiným účelům.

7.5. píšu email na adresu Firemní péče s tím, že mám zablokovanou SIM kartu (bavíme se o celé SIM, nikoliv o odchozích službách).

10.5. se od Johnyho M., kterému se mě zželelo a svým jménem zavolal do Vodafone dozvídám, že “problem tohoto cisla byl v tom, ze bylo zablokovane pro pozdni uhradu. Ale uz zaplatili a prave probiha odblokovani v siti. Chvili to trva. Hned, jak to bude, daji vedet…” O pár hodin později mám opět zkusit vypnout a zapnout telefon. Rozčiluji se Johnymu do pošty, on přeposílá další vyjádření Vodafone (teď si všimněte té absurdity): Zákazník dlužil za fakturu vystavenou 10. 4. a splatnou 28. 4. SMS o platbě v prodlení od nás odešla 3. 5. Platbu nám poslal po splatnosti 5. 5. Nyní nic nedluží, platby jsou vyrovnané. Na síti je karta odblokována. Je nutné mobilní telefon vypnout a zapnout, případně ručně navolit síť. V Dominikánské republice je naším roamingovým partnerem Orange Dominicana S. A. Pokud i tak bude problém přetrvávat, ať dá hned vědět. Dávám hned vědět, ale nic se neděje.

11.5. přichází odpověď od Firemní péče: Podle nám dostupných informací jste již byl ohledně této záležitosti telefonicky kontaktován a v zahraničí můžete služby v pořádku využívat. Proto považujeme Váš dotaz za vyřešený. Obratem odpovídám, že SIM stále nefunguje a ať dotaz za vyřešený nepovažují. Následující den přichází opět odpověď o tom, že adresa pro Firemní péči neslouží k řešení podobných problémů, ať kontaktuji infolinku nebo značkovou prodejnu. Už mě to vytáčí, volám tedy z třetího roamingového pásma (nejdražšího) do CZ. Ve chvíli, kdy se prokoušu obvyklým kolečkem PIN, pane, vaše číslo je v novém systému, přepojím, další PIN, popisuji problém, operátorka hledá řešení, mám vydržet na lince, poradí se s kolegou… a hle, hovor vypadnul (divné, že žádný jiný telefonát mi nespadl). Podruhé raději nevolám.

13.5. můj první telefonát po překročení hranic s Českou republikou po návratu směřuje neomylně na infolinku Vodafone. Rozčiluji se, že už týden mi nefunguje telefon a kde je důvod. Operátorka se omlouvá, že jsem prý zaplatil za fakturu víc, než mám, okamžitě ladí dobropis a sděluje mi, že došlo k neoprávněné blokaci čísla, ale že už je dávno vše odblokováno, že to nechá prověřit a že se mi někdo ozve.

16.5. stále se nikdo neozval, číslo stále nefunguje. Už mě to nebaví, volám opět na Vodafone a nabízím, že s celou firmou odejdu k jinému operátorovi, pokud je pro ně problém po deseti dnech mi zprovoznit číslo. Operátorka mě ujišťuje, že to opravdu vyřeší, že nebudu platit za dobu, co číslo nefunguje (těch pár stovek mě opravdu vytrhne, když se na to číslo nikdo nedovolá, nepřichází SMS ani potvrzení z banky, takže nelze provádět platby, atp.) a že to okamžitě předává technikům. Raději se neptám, jak je možné, že to u techniků není již od prvního telefonátu. Zároveň mi ale bere iluze, technici mají prý na vyřešení požadavku týden a ona to nedokáže urychlit. Mám to prý ale zkoušet, je možné, že to bude už za dva dny, je možné, že až za týden.

19.5. volám pro zjištění aktuálního stavu. Dozvídám se, že vše je stále u techniků již od 16.5. a oni mají na vyřízení sedm dní. Chci alespoň náhradní SIM kartu s jakýmkoliv číslem. Slečna ochotně nabízí, abych si ji vyzvedl na kterékoliv prodejně a opravdu, od 19.5. dostávám Vodafone divokou kartu, přičemž na prodejně, když vidí, jak dlouho jsem bez čísla (a jak dlouho ještě asi budu) dostávám navíc 500 Kč kredit.

23.5. opět kontaktuji helplinku. Operátorka vidí, že požadavek je pořád u techniků a prosí o strpení. 24.5. se děje totéž s tím, že technici mě po vyřešení problému sami budou kontaktovat.

24.5., cca půl sedmé večer - telefonují technici z Vodafone. Na síti je prý všechno odblokováno, v účtu taky, pokud mi SIM karta stále nefunguje, bude asi vadná SIM karta. Mám si prý zajít na kteroukoliv pobočku a tam mi na počkání vytvoří duplikát, který již bude bez problémů fungovat. Spěchám tedy na Chodov vyřídit novou SIM kartu. V prodejně se však dozvídám, že situace je složitější. Duplikát prý nemohou vytvořit, protože v systému je číslo blokováno údajně proto, že je na něm dluh. Říkám tedy, ať mi řeknou, kolik to je, že to uhradím v hotovosti. “Dlužíte tady 804 Kč z faktury splatné 28.4…. ale počkejte… tady vidím, že bylo 5.5. zaplaceno 1284 Kč a pak tady máte vystavený dobropis na 480 Kč, takže máte ještě přeplaceno.” Vysvětluji, jak k tomu došlo, holčina si volá kolegu Toma, který volá technikům. Od těch zjišťuje, že číslo na síti opravdu manuálně odblokovali, že bylo zablokováno omylem a že pokud to nejde, má vystavit duplikát SIM karty. Jenomže v NOVÉM SYSTÉMU (kam zřejmě technici nevidí) je stále na čísle vedena blokace kvůli neprovedené platbě. Jen nikdo neumí říct, jakou částku a za jakou fakturu je potřeba uhradit, protože podle systému je vše uhrazeno (přijde vám, že si ty informace odporují? Mně taky!). Tom (první schopný a ochotný člověk z Vodafone, který chápe, že být tři týdny bez telefonu není pro firmu nic OK)  mi vysvětluje, že normálně by takto bloknutou SIM kartu opravdu vyřešil duplikát, jenomže on ho nemůže vystavit, protože vidí, že v systému je číslo stále zablokováno (ale všimněte si v komunikaci výše, že jsem od cca 10.5. operátory ujišťován o tom, že číslo je odblokováno!). Napadá ho ale, jak systém obejít. Bohužel k tomu potřebuje oddělení, jehož pracovní doba je od 8 do 17, takže se domlouváme na další den. “Nezaručuji, že to bude fungovat, ale nic jiného mě nenapadá. Když už nic jiného, tak tady bude i manažer prodejny, víc hlav, víc ví,” vyprovází mě…

25.5.: na devátou jsem dorazil na pobočku Chodov. Manažerovi prodejny se podařilo dovolat na příslušné oddělení, vše vyřešit a po deseti minutách jsem dostal duplicitní SIM. Mám prý mít ještě chvíli strpení, než bude karta aktivní. Odpoledne mi volalo oddělení péče o zákazníky. Paní se mi asi deset minut omlouvala a věřila, že už je to vyřešené. Sdělil jsem, že mám novou SIM, ale ještě stále nefunguje. Prý zavolá zítra, aby se ujistila, že je vše OK a nabídne nějaké kompenzace. Požádal jsem, aby mi v rámci kompenzací hlavně konečně nastavili vyúčtování tak, jak má být. Dušovala se, že tomu tak je. Později jsem zjistil, že v nově vystavené faktuře z 10.5. tomu tak rozhodně není (a není ani odečtený přeplatek z dobropisu k té předchozí faktuře z 10.4.)…

25.5., 18:30 - telefonní číslo opět funguje po téměř 19ti dnech.

31.5.: píše mi můj obchodní zástupce u Vodafone: informace, kterou jsem obdržel, Vás zřejmě nepřekvapí. Vše by mělo být v pořádku, žádný objektivní důvod blokace nikdo na daném čísle/účtu nevidí.”

1.6.: S Vodafonem jsme se dohodli na kompenzaci. V pondělí jsem předeslal, že by se mi líbil HTC Sensation. Slečna dnes volala, že ho dnes naskladnili a nabízí mi na něj 50% slevu. Řekl jsem jí, že ten telefon by se mi sice líbil, ale zas tak moc, abych za něj něco platil, ho nechci, protože máme nové telefony z prosince loňského roku a kompenzaci si nepředstavuji tak, že si něco koupím za polovic, ale že něco dostanu zadarmo. A že v tom případě děkuji, ale nemám zájem. Za půl hodiny slečna volala znovu, že opravdu chtějí, abych byl spokojený zákazník a dají mi telefon zadarmo. Zároveň, protože v novém systému nelze nastavit, aby mi chodily faktury na správnou částku, bude sama aktivně každý měsíc sledovat vyúčtování a rovnou mi k němu vystaví dobropis. Tož uvidíme, jak (dlouho) to bude fungovat…

Kvě 16

Pohled do Grand Canyonu

Pohled do Grand Canyonu - napravo vidíte pěšinu na úpatí hory, kterou musíte projít

Grand Canyon je asi nejznámější kaňon na světě. Řeka Colorado tento jeden ze sedmi přirozených divů světa, ležící na hranici Utahu a Arizony, modelovala miliony let do celkové délky 446 km a šířky od 500 m do 24 km. Pokořit se dá nejsnáze z jižní strany řeky dvěma hlavními cestami - jednodušší, avšak delší Bright Angel Trail (12,4 km od Kolb Studia k úpatí řeky Colorado, případně 15,6 km k Phantom ranči) či South Kaibab Trail začínajícím kousek od Yuki pointu (10,7 km k řece, cca 14km k Phantom ranči).

Na náročnost mě upozorňoval Jaydee, který mě vyzýval k tréninku, jestli to chci zvládnout (samozřejmě jsem si na trénování od ledna do dubna nenašel ani chvilku :-)). Jeho varování podpořila spousta článků na internetu, osobních deníčků i oficiálních materiálů, které upozorňují, aby se o podobnou cestu za jediný den nikdo nepokoušel. Atmosféru strachu dotvářejí cedule podél cest ve stylu “dolů můžeš, nahoru musíš”, příběhy o lidech, kteří zahynuli na vyčerpání (vč. trénovaných sportovců) či elektrolytickou reakci (moc pili vodu, ale nedoplňovali spolu s ní do těla potřebné minerály). Z toho důvodu, i přesto, že přítelkyně preferovala variantu Kaibab dolů a Angel nahoru, jsme ráno před tůrou zvolili s přítelkyní pro sestup i výstup stejnou cestu - Bright Angel Trail. Nevýhoda je, že je cca o 2 km delší a stejná nahoru i dolů, roli v rozhodování hrálo to, že jsou na ní co tři míle místa, kde je možné si dočerpat vodu a v případě, že si říkáte, že už to dolů nezvládnete, máte možnost se po dočerpání tekutin otočit a vrátit se nahoru. To je zásadní výhoda proti South Kaibab Trailu, který prostě musíte sejít/vyjít chca nechca.

Od Kolb Studia jsme vyrazili ráno v osm hodin a protože počátkem května je nahoře ještě poměrně chladno a větrno, zvolili jsme ostřejší tempo, abychom se zahřáli. Prvního “checkpointu” v 1,5 míli jsme dosáhli v 8:40, ke druhému jsme i přes zdržení kvůli předcházení průvodu turistů na mulách dorazili v 9:10 a do Indiánské vesnice, poslednímu bodu s vodou, vzdálené od startu cca 4,5 míle, jsme dorazili něco po půl desáté plni sil a energie. Namísto přemýšlení o tom, zda zvládneme dojít až k řece, tedy přišla chvíle litování, že jsem pro sestup nezvolil South Kaibab Trail.

Grand Canyon - Colorado

Grand Canyon - chladné a špinavé Colorado

Pokračovali jsme dále k řece. Cesta už se tak prudce nesvažovala a pocitově neutíkala tak rychle jako první úseky, přesto jsme k úpatí řeky dorazili v 11:07, tedy něco málo po třech hodinách. V chladných a velmi kalných vodách Colorada se čvachtala hromada lidí z některého z okolních kempů a ta malá plážička nám přišla přeplněná, rozhodli jsme se dojít až k Phantom ranči (na výšlap zpět bylo příliš brzy, sraz byl domluvený až zhruba na sedmou).

Od dosažení úpatí jsou to na ranč dvě míle cesty. Nijak pěkné, nijak záživné. Jdete chvíli nahoru, pak jdete docela dlouho (skoro míli) nepříjemnou cestu hlubokým pískem, překonáte stříbrný most a jste tam… Krom toho, že jde o kemp a sídlo rangerů, to není nijak zajímavý bod s výjimkou toho, že si zde můžete dočerpat vodu. Není tu nic k vidění a cestu k němu obecně považujeme za zbytečnou a velmi vyčerpávající. Dalo by se říct, že nám sebrala polovinu sil, zejména vzhledem k tomu, že jsme ji absolvovali přes poledne, kdy do kaňonu nejvíce pere sluníčko a navíc její velká část vedla v hlubokém písku, do nějž jsme se bořili. Úmornost sluníčka potvrdila výprava na mulách, které jsme předbíhali v horní části cesty - znovu jsme je míjeli při návratu z Phantom ranče k řece na onom písečném úseku ve chvíli, kdy celá výprava stála, neboť jedna starší paní (cca 50 let) vezoucí se na mule vlivem sluníčka, vedra a nehnoucího se vzduchu omdlela.

Po půlhodinové zastávce u Phantom ranče jsme se před půl jednou vydali zpět k řece, abychom se v ní alespoň smočili. Voda byla totiž ledová, do koupele se nikomu z nás nechtělo, tak jsme se jen čvachtali po kolena ve vodě a dali si drobný odpočinek. Chtěli jsme pobejt až do dvou a teprve pak vyrazit nahoru, protože ale začal foukat nepříjemný studený vítr, který navíc zvedal písek, vyrazili jsme zpět už v půl druhé. Kousek od řeky jsme potkali Jaydeeho. Přítelkyni prý nechal u Indiánů a k řece se vydal sám. Potěšili jsme ho, že Colorado teče už za nedalekou zatáčkou a počkali jsme na něj - výstup ve třech je vždycky lepší, než aby jej musel absolvovat sám.

Grand Canyon

Ráno a večer nabízí Grand Canyon díky dlouhým stínům úchvatnou podívanou

Na cestu zpět nahoru jsme tedy nakonec vyrazili zhruba v 13:50. Sluníčko sice hřálo, ale foukal čerstý vítr, takže do Indiánské vesnice cesta docela ubíhala. Zdaleka ne tak, jako dolů (cesta na Phantom ranč opravdu udělala své), ale ještě to bylo fajn. Zhruba ve čtyři jsme dosáhli kýženého bodu a dali si 15 minut odpočinek. Během dalšího výstupu nahoru jsme nevynechali jedinou příležitost si odpočinout a jak jsme při sestupu sebemenší překážku energicky přeskakovali, nahoru jsme se div neplazili po čtyřech. Kdy jsme dosáhli “checkpointů” na jedenapůlté a třetí míli už si nepamatuju, ale při výšlapu jsme si je vysnili u jakéhokoliv výčnělku ve skále před sebou (i když tam ani nebyly) - tak nekonečné bylo klikatění se cestiček na úbočí kaňonu. Nahoře už byla docela zima a foukal i silný vítr. Na vrcholek kaňonu jsme se doškrábali v plánovaných sedm hodin, tedy krátce po pěti hodinách výstupu. Jaydee nám ke konci utekl, poslední část cesty prý dokonce běžel. My jsme jen mlčky šli, neměli jsme sílu ani na to odpovídat vysmátým turistům v posledním 200-300m úseku cesty, kteří se fotili “v Grand Canyonu” a zpovídali každého, jestli byl opravdu až dole.

Nemám chuť dát si to znovu, i přesto, že jsem vlastně prošel pouze jižní stranu řeky a to pouze Bright Angel Trailem. Sejít a vyjít si Grand Canyon ale rozhodně stálo za to, takže až do toho půjdete, nebojte se jít dolů South Kaibab Trailem a nahoru Bright Angel cestou: uvidíte toho víc a nebudete si muset jako já vyčítat, že jste o něco přišli.

Fakta a tipy závěrem pro sestup a výstup Grand Canyonu

  • určitě nechoďte Grand Canyon nahoru a dolů za jediný den v plném létě. Pak jsou varování o vyčerpání odůvodněná. Květen a konec srpna + září jsou díky svým teplotám ideální měsíce na pokoření. Ráno zima, přes poledne se zahřejete, večer opět zima. Mějte s sebou ale potřebné oblečení; byť zahřátí z výstupu, mikinu rozhodně využijete…
  • dlouhé vycházkové kalhoty oceníte, i když je zrovna horko. Neohřívají totiž tolik, jako sluníčko pražící na nohy v šortkách, navíc jdete celou cestu v prachu, který se pak hodně špatně dostává nejen z oblečení, ale i z kůže…
  • buďte si jisti, že na této tůře i v nejparnějším vedru oceníte kvalitní trekové boty namísto rozšláplých sandálů
  • na cestu dolů (3 hod, 10 min) jsme spotřebovali něco přes 1,5 litru tekutin (já), resp. 1 litr (K.), nahoru (5 hodin) to bylo o zhruba litr více. Někteří šli s PET flaškou a doplňovali vodu při každé příležitosti, aby ji zbytečně nenosili, já bych i přesto doporučoval Camelback. Ty dvě kila navíc na zádech unesete, navíc je to pohodlnější.
  • nenoste s sebou více, než je nutné. Každé zbytečné kilo na celodenní tůře poznáte v posledních kilometrech výstupu.
  • nepodceňujte pravidlo, že sestup zabere 1/3 času i sil, zatímco na výstup je potřeba zbývajících 2/3. Kempovat v Grand Canyonu se dá jen se zvláštním povolením, výjezd záchranářského vrtulníku pro vyčerpané turisty stojí 2000 USD. Nevím, co by se stalo, kdybyste přišli do kempu přespat kvůli tomu, že už nezvládnete cestu nahoru. Nebojte se naopak historek o tom, že pokud nepřijdete nahoru do setmění, automaticky pro vás ten vrtulník za 2k USD pošlou - je to blbost, nikdo nikde nevede evidenci toho, kdo do kaňonu sestupuje.
  • pro doplňování energie není potřeba nosit kilogramy jídla. My měli jen pár musli tyčinek a jeden Snickers, který se cestou roztekl v podivuhodnou kaši. Mnohem vhodnější je udělat si na doplňování energie a zároveň tekutin kvalitní Iontový nápoj. Ten vám spolu s tekutinami doplňuje minerály, sůl i energii a předchází tak elektrolytické reakci, pokud byste se “přepili vody”.
  • nebojte se jít dolů South Kaibab Trail a nahoru Bright Angel trail v jednom dni (opačné pořadí ovšem taky nedoporučuju) - když jsem těch 32 km ušel já, ujdete tu trasu bez problémů taky. Pokud byste chtěli dojít až k Phantom ranči (15,6 km), nejen k řece (12,4 km), je tato cesta sice o něco náročnější (vzhledem ke stejnému převýšení na kratším úseku, což se směrem dolů dá přežít), ale o cca 2 km kratší a navíc podle fotek nabízí South Kaibab Trail mnohem krásnější vyhlídky.
Led 3

Kofolu mám rád. Od malička. Ještě za komančů mi ji děda kupoval, když mi chtěl udělat radost - za dvě koruny v bufetu, před promítáním v kině. Láska od dětství vydržela a Kofolu jsem si zamiloval i poté, co ji začali vyrábět v Santa nápoje Krnov (dnešní Kofola a.s.)… Ještě radši mám reklamní kampaně Kofoly, a kolem jedné z nich se točí i tento příběh.

Letos (teď už vlastně vloni) v květnu jsem na zadním stěrači auta, ve společných garážích u nás v domě, našel provázkovou panenku (Kofoláska). Tehdy jsem ještě nevěděl o co jde, líbila se mi, tak jsem ji rovnou nevyhodil a dal jsem si ji do auta. Přišlo mi milé, že mě někdo neznámý obdaroval touhle maličkostí, aby mě potěšil. Pak jsem na panenku zapomněl. Neprožíval jsem zrovna nejradostnější období svého života, takže to nebylo tak těžké…. Pár dní na to jsem poznal svou “femme fatale” a při prvním setkání jí Kofolásku dal. V té době se  právě rozbíhala kampaň - Čím víc lásky rozdáš, tolik Ti jí zůstane. Má Osudová se tedy kampaní řídila a panenku poslala dál (později dostala druhou, kterou má dodnes).

Úplně bych na to zapomněl, kdyby dnes ráno nepřišla Osudové zpráva od kamarádky, které panenku dala. “Milá Osudová, musím Ti napsat. Včera jsem mluvila s kamarádkou, která ode mě dostala Tvoji Kofolačku. Nejdřív jí po několika neúspěšných pokusech a dokonce dvou potratech přinesla úspěšné těhotenství a teď mají zdravého Honzíka. Pak jí dala další kamarádce, která měla strašnej rok a také nemohla otěhotnět, tak teď čeká s Tvojí Kofolačkou jednovaječné dvojčata - kluky. A tahle holka ji pak dala další, co nemohla dlouho otěhotnět, tak už je taky v tom. Všechny tři věří, že to bylo Tvojí Kofolačkou…”

V dnešní společnosti, kterou trefně popsali Luděk Munzar s Janou Hlaváčovou v tomto rozhovoru, je jakákoliv “pozitivní” reklamní kampaň výjimkou. Z televize na nás křičí přezvučené akční tóny srovnávacích či slibovacích reklam a cokoliv ve stylu Kofolásky, Vánoc s Kofolou a Škodovkou (na víc podobných “pozitivních” reklam si opravdu nevzpomínám) byste jen stěží hledali. Snad se i ostatní společnosti odváží zaujmout zákazníky tímto způsobem, namísto toho, aby stále něčím šokovaly. Přitom je vidět, kolik lásky a radosti přinesla jedna malá provázková panenka.

Přeji vám všem do roku 2010, aby byl lepší, než ten minulý, abyste se setkávali spíše s láskou než agresí a abyste byli co nejméně nepříjemně šokováni a co nejvíce se radovali… ať už s Kofoláskou nebo bez ní :-)

Lis 13

Vcelku poklidné čtvrteční ráno přerušil telefonát od babičky.
- Ahoj babičko, jak se máš?
- Zdendo, poslouchej mě. Teď mi volal ten Operátor, že mi skončila smlouva a musím mu nadiktovat rodné číslo, aby mi telefon fungoval další dva roky.
Okamžitě mi docvaklo, o co jde. Před dvěma lety získal T-Mobile stejným způsobem mou babičku jako svou tarifní zákaznici. Do té doby si spokojeně předplácela Twist nějakými pěti stovkami měsíčně a nic ji netrápilo. Pak jí operátor vmanipuloval do podpisu smlouvy tak, že o tom sama nevěděla, a když mi o Vánocích 2006 ukazovala smlouvu a že už si nemusí nabíjet a má všechno levnější, jak jí to ten Operátor krásně vysvětlil, bylo mi jasné, která bije. Kouknul jsem na smlouvu a co myslíte? Byl tam. Závazek na dva roky s tarifním zvýhodněním HIT…
- Babi, žádnou smlouvu jim neprodlužuj.
- Ale já už jsem jim to rodné číslo nadiktovala. Oni mi říkali, že mi pošlou smlouvu a budu moct pořád telefonovat.
- Tak babi, až Ti přijde smlouva, nepodepisuj ji.
- Oni mi neříkali, že se musí něco podepisovat. Já nevím, já tomu nerozumím, já chci umřít… a další slova už zanikla v pláči.
Krev se ve mně začala vařit. Pro upřesnění, mojí babičce je 73 let, mobil jsem jí kupoval ještě v dobách Paegasu (což je sice stejná společnost podle IČ, ale diametrálně odlišná společnost svým chováním), ale mobilní znalosti babičky se omezily na umění přijmout hovor, vytočit si číslo z telefonního seznamu a přečíst si SMS zprávu. Víc nepotřebuje. Operátor to jistě tuší, zná její rodné číslo. Mně, když končila smlouva na dobu určitou, nikdo s podobnými nesmysly nevolal, a to jsem byl firemní zákazník se stříbrnou úrovní péče.
- Babičko, uklidni se. Zavolej na Operátora a řekni, že nechceš nic prodlužovat, že chceš smlouvu na dobu neurčitou.
- Já ho neznám, já nevím, kam mám volat.
- 4603.
- Já tam neumím zavolat.
- Babi, zmáčkneš čtyři, šest, nula, tři a stiskneš zelený telefonek.
- Zelený telefonek? Tak to jo… Ale já nevím, co mu mám říct… opět pláč
- Dobře babi, já tam zkusím zavolat a vyřeším to…

Vytočil jsem tedy 603603603 a vzhledem k tomu, že jsem volal ze sítě jiného operátora, mě plechová huba příliš nezdržela, nabídla mi pouze přechod od jiného operátora k T-Mobile. Pak už si mě vzala operátorka. Popsal jsem jí problém, nadiktoval telefonní a rodné číslo babičky, aby se se mnou vůbec bavila. Vysvětlil jsem jí, že si u nich nepřeju (respektive babička) být uvázaný příští dva roky. Slečna nechápala proč a snažila se mi vnutit, že pokud číslo zruším, bude muset babička přejít na Twist. To mi ostatně babička tvrdila taky, že prý jí to Operátor říkal, předpokládám tedy, že tento trik používají u T-Mobile často. Po dalších deseti minutách slečna pochopila, že tudy cesta nevede a pochopila, že chci jen zrušit závazek na dva roky (resp. nepřeju si jeho prodloužení na základě telefonního rozhovoru), nikoliv zrušit telefonní číslo. Řekla, že mě ještě budou kontaktovat, že musí zjistit, jestli půjde udělat výjimka, že už to mají v systému prodloužené do 14.11.2010. Zatím mi nikdo nevolal.

Mezitím jsem volal babičce. Mobil zvedla teta. Popsala mi historku o plačící babičce, která s mobilem u brány čekala na někoho, kdo jí zavolá na operátora a zruší jí smlouvu. I teta musela před babičkou volat na operátora, pak ale musela odjet a mobil vzala s sebou. Volal jsem tedy na pevnou linku. Babička nezklamala, telefon zvedla po prvním zazvonění.
- Ahoj babi, tak to máš zařízené, nemusíš mít strach.
- A to teď budu zase muset kupovat kredit v trafice a dobíjet si to? Já už to neumím.
- Ne, bude Ti normálně chodit jednou měsíčně vyúčtování a zaplatíš si to, co provoláš.
- Ale ten Operátor mi říkal, že to tak nepůjde, že to bych musela mít tu novou smlouvu.
- Neboj babi, všechno bude fungovat tak jako teď…

Nemám rád, když ze mě někdo dělá debila. Nemám rád, když někdo podobným způsobem stresuje moji babičku. Starší lidé totiž bývají citlivější, na cokoliv, a poslouchat po ránu babičku, která je 400km daleko, jak se zalyká pláčem a chce jít za dědou (= umřít) není nic příjemného. Mobil byl pro ni vždycky na obtíž, cokoliv, co se vymyká z běžného stereotypu, na který je zvyklá už desítky let, ji stressuje. Nedivím se. Kouká na Novu a pořád vidí, jak podvodníci okrádají důchodce v převlečení za plynaře, elektrikáře… Teď si tam nově zařadila i Operátora.

Jednu věc ale nechápu. Jak je možné, že T-Mobile jen na základě telefonátu s dotyčnou osobou může prodloužit smlouvu se závazkem na dva roky? (tu první smlouvu před dvěma lety babička sice domluvila po telefonu, ale podepsala, což je sice lidsky vyčůrárkárna, ale podle zákona košér) Patrick mě přesvědčoval, že takto smlouva prodloužit nejde. Operátorka mi zase tvrdila, že po telefonátu s babičkou to prodlouženo bylo a musí zjistit, jestli lze v tomto případě udělat výjimku. Uvidíme, každopádně přijde-li smlouva, následovat bude protest, v té chvíli bych věřil, že už to T-Mobile tak snadné mít nebude, narozdíl od babičky. Tu si totiž raději převedu pod svoji SIMkartu. Věřím, že O2 jí podobnými nesmysly otravovat nebude.

Kvě 22

Seznam včera slavil v Retro Music Hall svoje 12. narozeniny. Na párty, které se zúčastnilo určitě přes 1000 lidí, nechyběli zaměstnanci Seznamu ani ředitelé řady nejvýznamnějších českých ICT firem, mediálních a reklamních agentur. Na skok a proslov, který skončil dřív, než jsem stačil na mobilu poštelovat nahrávání videa, dorazil i Ivo Lukačovič. Slíbil, že letos už obrat hranici dvou miliard korun určitě překoná a troufnul si odhadnout, že přes miliardu se přehoupne i zisk. Jak rychle přišel, tak rychle se spolu s ředitelem Streamu Milošem Petanou vytratil. Tipuju, že si ani nevšimnul vtipné parodie na Vodafone reklamu v jednom z pater, kde byla jeho fotka přes celý plakát se štítkem Nepodepsal. Bohužel jsem si ji ve víru vášní zapomněl vyfotit, pokud ji máte vyfocenou nebo víte, kde ji hledat, šup s linkem do diskuse, určitě se pobaví i jiní. Tak Seznamu všechno nejlepší a do toho 13. roku přeju, aby ta 1 miliarda zisku dopadla a v obratu to byly ne dvě, ale 3 miliardy, ať máme v těch číslech pořádek.

Kvě 5

Včera večer jsem při čekání na zpožděný autobus v Holešovicích vzal zavděk posezením u McDonalds, objednal si jahodový shake, usedl a koukal na jejich reklamní TV. Vzhledem k tomu, že na pozadí běželo Óčko, četl jsem alespoň zprávy v titulkovacím proužku. Zpozorněl jsem při jediné: “Evropská unie doporučila členským zemím důslednou kontrolu prodeje počítačových her mladistvým vzhledem k vzrůstajícímu násilí ve společnosti, které počítačové hry podněcují.”

Myslel jsem, že tyhle pitomé předsudky a populistické hlášky o tom, jak za násilí ve společnosti mohou počítačové hry, jsou už pár let překonány a agresivní chování konečně bude přisuzováno těm aspektům, které za něj mohou = rodina, výchova. Nepřekvapuje mě, že na podobně atraktivní čtenářská témata skáčou média jako slepice po flusu (např. dnešní článek na iDNES - nenechte se zmást titulkem, většina textu je o počítačových hráčích), že ale i úředníci Evropské unie vydávají podobné žvásty jako doporučení, to by mě fakt nenapadlo. Divím se, že nevarovali třeba před sledováním televize, vždyť přece většina filmové produkce zahrnuje akční snímky či thillery, které se pak prostřednictvím nejrůznějších stanic dostanou k mladistvím mnohem snadněji a hlavně zadarmo.

Vzhledem k bouřlivé diskusi na toto téma nabízím ještě odkazy na dva zajímavé články: