Kvě 19

Apple počátkem dubna uvedl na trh iPad; zařízení alá Tablet PC, který kdysi s velkou slávou prezentoval na Comdexu v Las Vegas Bill Gates z Microsoftu, dotáhl jeho úhlavní rival Steve Jobs z Apple do té podoby, že po něm touží nejen technoidi a zarytí jablíčkáři, ale i design milující ženy a ovládat jej zvládne i babička z Horní Dolní. Všichni z něj byli hotoví, Dan Dočekal o něm dokonce v den uvedení na trh připravil informačně nabitý speciál na Facebooku, spoustu článků na svém blogu i přehledný souhrnný text na Lupě.

Během mé dovolené v USA mi přišla SMS kamaráda, zda bych mu pro manželku nemohl dovézt iPad 3G. Odpověděl jsem mu: Proč ne. Zájem o iPad 3G, který se uváděl na americký trh v pátek 30.4. nebyl takový, jaký v Apple očekávali - žádné velké fronty se před uvedením nekonaly a 32G i 64G byla po celý den ve většině amerických měst bez problémů dostupná. Bez obav jsem tedy pokračoval v dovolenkovém putování po USA mimo civilizaci a o týden později se vrátil do Vegas slíbený dárek koupit. Marně, dle prodejce totiž Apple nestíhá vyrábět a zboží je vyprodáno. Říkám mu: v době ekonomické recese vy nestíháte vyrábět? Kcha-mááán… 

Tvrdil mi, že je to tak, ale že teď už zase denně dostávají nové zboží, ať se napíšu do pořadníku. Odmítnul jsem s tím, že se ráno přemisťuji do Los Angeles a iPad zkusím sehnat tam. Výsledek byl ovšem stejný, pořadník mi ale ani nenabídli, když jsem jim řekl, že v úterý odlítám. Každé ráno jsem tedy na doporučení prodavačů stepoval v Santa Monice, jestli náhodou nepřišlo zboží. Prý přišlo, ale dostalo se jen na lidi z pořadníků… V pondělí mi alespoň nabídli 32GB verzi bez 3G, čímž jsem mohl uspokojit poptávku Vraha a abych se na ně nezlobil, řekli mi, že si jich můžu koupit klidně pět, že jich mají dost. Poděkoval jsem s tím, že opravdu potřebuji 3G verzi a doufal v lepší zítřek. Marně. “Holt poletíš do Evropy bez iPadu,” smál se prodavač, který už si mě pamatoval. “No jo, utrousil jsem zklamaně.”

“To je marketing,” přistoupil ke mně smířlivěji. “Jak jako marketing? Já si chci koupit iPad a ty mi tu tři dny říkáš, že není, tak jaký marketing?” Neodpověděl, jen pokrčil rameny. Jeho slova mi došla o pár dní později. Kamarád zůstával v Santa Monice o týden dýl. Poprosil jsem ho tedy, zda by mi mohl iPad 3G sehnat. Nabídl se ochotně, lákalo ho hacknout iPad tak, aby v něm šlo používat i jiné než Applem schválené aplikace, vč. flashe. Ve středu odpoledne se zapsal do seznamu. V sobotu ráno mi psal: “tak ho mám, jdu si pro něj.” Čekací lhůta na iPad 3G je tedy necelé tři dny. To bych si ho v LA nakrásně stihnul objednat a dorazil by mi před odletem. Ano, to je ten marketing - uměle vyvolaný nedostatek.

Jak jsem tak denně stepoval před Apple Storem a s iPadem si hrál, začal jsem přemýšlet o tom, že bych si jeden kousek na hraní taky pořídil. Obzvlášť, když kamaráda lákalo si iPad jen hacknout, což mě nelákalo, naopak mě lákalo používat na přístroji to, co chci já a ne to, co chce někdo jiný. Po zjištění, co se skrývá pod slovem “marketing” od prodejce Apple v Santa Monice, jsem se ale vrátil ke svému původnímu názoru, že tenhle šmejd mi domů nesmí. Nechci být otrokem ani zbraní v rukou Apple. Zbraní proto, že čím víc uživatelů iPadu bude, tím se Apple bude cítit silnější a bude ještě drzejší, ať už co se povolování aplikací týče a jak toho může například využít pěkně shrnuje tento článek Patricka Zandla. Otrokem proto, že běžný zákazník jen čeká, co mu Apple dovolí: jaký software si bude moci nainstalovat, kdy si jej bude moci koupit, apod.  Ostatně ani Alza.cz nemá na růžích ustláno; po uvedení americké verze iPadu do prodeje na místní trh se totiž ocitla pod silným tlakem zdejší pobočky Apple, která požaduje zastavení prodejů. “Je to fakt megapruda,” říká k tomu mimozemšťan Alza :-)

Kvě 16
Pohled do Grand Canyonu

Pohled do Grand Canyonu - napravo vidíte pěšinu na úpatí hory, kterou musíte projít

Grand Canyon je asi nejznámější kaňon na světě. Řeka Colorado tento jeden ze sedmi přirozených divů světa, ležící na hranici Utahu a Arizony, modelovala miliony let do celkové délky 446 km a šířky od 500 m do 24 km. Pokořit se dá nejsnáze z jižní strany řeky dvěma hlavními cestami - jednodušší, avšak delší Bright Angel Trail (12,4 km od Kolb Studia k úpatí řeky Colorado, případně 15,6 km k Phantom ranči) či South Kaibab Trail začínajícím kousek od Yuki pointu (10,7 km k řece, cca 14km k Phantom ranči).

Na náročnost mě upozorňoval Jaydee, který mě vyzýval k tréninku, jestli to chci zvládnout (samozřejmě jsem si na trénování od ledna do dubna nenašel ani chvilku :-)). Jeho varování podpořila spousta článků na internetu, osobních deníčků i oficiálních materiálů, které upozorňují, aby se o podobnou cestu za jediný den nikdo nepokoušel. Atmosféru strachu dotvářejí cedule podél cest ve stylu “dolů můžeš, nahoru musíš”, příběhy o lidech, kteří zahynuli na vyčerpání (vč. trénovaných sportovců) či elektrolytickou reakci (moc pili vodu, ale nedoplňovali spolu s ní do těla potřebné minerály). Z toho důvodu, i přesto, že přítelkyně preferovala variantu Kaibab dolů a Angel nahoru, jsme ráno před tůrou zvolili s přítelkyní pro sestup i výstup stejnou cestu - Bright Angel Trail. Nevýhoda je, že je cca o 2 km delší a stejná nahoru i dolů, roli v rozhodování hrálo to, že jsou na ní co tři míle místa, kde je možné si dočerpat vodu a v případě, že si říkáte, že už to dolů nezvládnete, máte možnost se po dočerpání tekutin otočit a vrátit se nahoru. To je zásadní výhoda proti South Kaibab Trailu, který prostě musíte sejít/vyjít chca nechca.

Od Kolb Studia jsme vyrazili ráno v osm hodin a protože počátkem května je nahoře ještě poměrně chladno a větrno, zvolili jsme ostřejší tempo, abychom se zahřáli. Prvního “checkpointu” v 1,5 míli jsme dosáhli v 8:40, ke druhému jsme i přes zdržení kvůli předcházení průvodu turistů na mulách dorazili v 9:10 a do Indiánské vesnice, poslednímu bodu s vodou, vzdálené od startu cca 4,5 míle, jsme dorazili něco po půl desáté plni sil a energie. Namísto přemýšlení o tom, zda zvládneme dojít až k řece, tedy přišla chvíle litování, že jsem pro sestup nezvolil South Kaibab Trail.

Grand Canyon - Colorado

Grand Canyon - chladné a špinavé Colorado

Pokračovali jsme dále k řece. Cesta už se tak prudce nesvažovala a pocitově neutíkala tak rychle jako první úseky, přesto jsme k úpatí řeky dorazili v 11:07, tedy něco málo po třech hodinách. V chladných a velmi kalných vodách Colorada se čvachtala hromada lidí z některého z okolních kempů a ta malá plážička nám přišla přeplněná, rozhodli jsme se dojít až k Phantom ranči (na výšlap zpět bylo příliš brzy, sraz byl domluvený až zhruba na sedmou).

Od dosažení úpatí jsou to na ranč dvě míle cesty. Nijak pěkné, nijak záživné. Jdete chvíli nahoru, pak jdete docela dlouho (skoro míli) nepříjemnou cestu hlubokým pískem, překonáte stříbrný most a jste tam… Krom toho, že jde o kemp a sídlo rangerů, to není nijak zajímavý bod s výjimkou toho, že si zde můžete dočerpat vodu. Není tu nic k vidění a cestu k němu obecně považujeme za zbytečnou a velmi vyčerpávající. Dalo by se říct, že nám sebrala polovinu sil, zejména vzhledem k tomu, že jsme ji absolvovali přes poledne, kdy do kaňonu nejvíce pere sluníčko a navíc její velká část vedla v hlubokém písku, do nějž jsme se bořili. Úmornost sluníčka potvrdila výprava na mulách, které jsme předbíhali v horní části cesty - znovu jsme je míjeli při návratu z Phantom ranče k řece na onom písečném úseku ve chvíli, kdy celá výprava stála, neboť jedna starší paní (cca 50 let) vezoucí se na mule vlivem sluníčka, vedra a nehnoucího se vzduchu omdlela.

Po půlhodinové zastávce u Phantom ranče jsme se před půl jednou vydali zpět k řece, abychom se v ní alespoň smočili. Voda byla totiž ledová, do koupele se nikomu z nás nechtělo, tak jsme se jen čvachtali po kolena ve vodě a dali si drobný odpočinek. Chtěli jsme pobejt až do dvou a teprve pak vyrazit nahoru, protože ale začal foukat nepříjemný studený vítr, který navíc zvedal písek, vyrazili jsme zpět už v půl druhé. Kousek od řeky jsme potkali Jaydeeho. Přítelkyni prý nechal u Indiánů a k řece se vydal sám. Potěšili jsme ho, že Colorado teče už za nedalekou zatáčkou a počkali jsme na něj - výstup ve třech je vždycky lepší, než aby jej musel absolvovat sám.

Grand Canyon

Ráno a večer nabízí Grand Canyon díky dlouhým stínům úchvatnou podívanou

Na cestu zpět nahoru jsme tedy nakonec vyrazili zhruba v 13:50. Sluníčko sice hřálo, ale foukal čerstý vítr, takže do Indiánské vesnice cesta docela ubíhala. Zdaleka ne tak, jako dolů (cesta na Phantom ranč opravdu udělala své), ale ještě to bylo fajn. Zhruba ve čtyři jsme dosáhli kýženého bodu a dali si 15 minut odpočinek. Během dalšího výstupu nahoru jsme nevynechali jedinou příležitost si odpočinout a jak jsme při sestupu sebemenší překážku energicky přeskakovali, nahoru jsme se div neplazili po čtyřech. Kdy jsme dosáhli “checkpointů” na jedenapůlté a třetí míli už si nepamatuju, ale při výšlapu jsme si je vysnili u jakéhokoliv výčnělku ve skále před sebou (i když tam ani nebyly) - tak nekonečné bylo klikatění se cestiček na úbočí kaňonu. Nahoře už byla docela zima a foukal i silný vítr. Na vrcholek kaňonu jsme se doškrábali v plánovaných sedm hodin, tedy krátce po pěti hodinách výstupu. Jaydee nám ke konci utekl, poslední část cesty prý dokonce běžel. My jsme jen mlčky šli, neměli jsme sílu ani na to odpovídat vysmátým turistům v posledním 200-300m úseku cesty, kteří se fotili “v Grand Canyonu” a zpovídali každého, jestli byl opravdu až dole.

Nemám chuť dát si to znovu, i přesto, že jsem vlastně prošel pouze jižní stranu řeky a to pouze Bright Angel Trailem. Sejít a vyjít si Grand Canyon ale rozhodně stálo za to, takže až do toho půjdete, nebojte se jít dolů South Kaibab Trailem a nahoru Bright Angel cestou: uvidíte toho víc a nebudete si muset jako já vyčítat, že jste o něco přišli.

Fakta a tipy závěrem pro sestup a výstup Grand Canyonu

  • určitě nechoďte Grand Canyon nahoru a dolů za jediný den v plném létě. Pak jsou varování o vyčerpání odůvodněná. Květen a konec srpna + září jsou díky svým teplotám ideální měsíce na pokoření. Ráno zima, přes poledne se zahřejete, večer opět zima. Mějte s sebou ale potřebné oblečení; byť zahřátí z výstupu, mikinu rozhodně využijete…
  • dlouhé vycházkové kalhoty oceníte, i když je zrovna horko. Neohřívají totiž tolik, jako sluníčko pražící na nohy v šortkách, navíc jdete celou cestu v prachu, který se pak hodně špatně dostává nejen z oblečení, ale i z kůže…
  • buďte si jisti, že na této tůře i v nejparnějším vedru oceníte kvalitní trekové boty namísto rozšláplých sandálů
  • na cestu dolů (3 hod, 10 min) jsme spotřebovali něco přes 1,5 litru tekutin (já), resp. 1 litr (K.), nahoru (5 hodin) to bylo o zhruba litr více. Někteří šli s PET flaškou a doplňovali vodu při každé příležitosti, aby ji zbytečně nenosili, já bych i přesto doporučoval Camelback. Ty dvě kila navíc na zádech unesete, navíc je to pohodlnější.
  • nenoste s sebou více, než je nutné. Každé zbytečné kilo na celodenní tůře poznáte v posledních kilometrech výstupu.
  • nepodceňujte pravidlo, že sestup zabere 1/3 času i sil, zatímco na výstup je potřeba zbývajících 2/3. Kempovat v Grand Canyonu se dá jen se zvláštním povolením, výjezd záchranářského vrtulníku pro vyčerpané turisty stojí 2000 USD. Nevím, co by se stalo, kdybyste přišli do kempu přespat kvůli tomu, že už nezvládnete cestu nahoru. Nebojte se naopak historek o tom, že pokud nepřijdete nahoru do setmění, automaticky pro vás ten vrtulník za 2k USD pošlou - je to blbost, nikdo nikde nevede evidenci toho, kdo do kaňonu sestupuje.
  • pro doplňování energie není potřeba nosit kilogramy jídla. My měli jen pár musli tyčinek a jeden Snickers, který se cestou roztekl v podivuhodnou kaši. Mnohem vhodnější je udělat si na doplňování energie a zároveň tekutin kvalitní Iontový nápoj. Ten vám spolu s tekutinami doplňuje minerály, sůl i energii a předchází tak elektrolytické reakci, pokud byste se “přepili vody”.
  • nebojte se jít dolů South Kaibab Trail a nahoru Bright Angel trail v jednom dni (opačné pořadí ovšem taky nedoporučuju) - když jsem těch 32 km ušel já, ujdete tu trasu bez problémů taky. Pokud byste chtěli dojít až k Phantom ranči (15,6 km), nejen k řece (12,4 km), je tato cesta sice o něco náročnější (vzhledem ke stejnému převýšení na kratším úseku, což se směrem dolů dá přežít), ale o cca 2 km kratší a navíc podle fotek nabízí South Kaibab Trail mnohem krásnější vyhlídky.